Cestování s dětmi není projekt ani výzva. Je to způsob, jak být spolu mimo zaběhlý rytmus, mimo jistoty, ale blízko sobě. Rozhovor s Ilonou Bittnerovou o cestách, které nejsou vždy pohodlné, ale dávají dětem i dospělým něco, co doma vzniká jen těžko: nadhled, odvahu a důvěru ve svět i v sebe.
Tento rozhovor vznikl původně pro Aktuálně.cz, kde byl otištěn ve zkrácené podobě. Na blogu Tarbik Press publikujeme plnou verzi odpovědí – bez zjednodušování, bez cenzury a v celé šíři.
Ilona Bittnerová s dcerou Helenou v Turecku.
Co vás baví na cestování s dětmi a proč vám to dává smysl?
Cestování je pro mě způsob, jak být se svými dětmi naplno, tedy mimo rutinu, časový pres a všechny povinnosti, které máme doma. A nesmírně mě baví dívat se na svět jejich očima. Děti nepředstírají, takže když je něco baví, víte to hned. A když je něco nebaví, víte to taky. 🙂
Cestování je vždy takový náš restart. Navíc si myslím, že nic jim nedá do života tolik, jako vidět jiné kultury, potkávat nové lidi, zamýšlet se nad historií, poznávat a překonávat svoje hranice. Protože to je přesně to, co cestování přináší – dětem i dospělým.
Co byl impulz k tomu vzít dítě a vyrazit s ním do světa? Co vás motivovalo poprvé vyrazit?
Bylo to úplně přirozené. Cestovala jsem už předtím, než se dcera narodila, a nedávalo mi smysl se toho vzdát jen proto, že jsem máma. Naopak. Když se narodila dcera, hodně lidí mi říkalo, jak je cestování s tak malým dítětem nebezpečné. Řekla jsem si ale, že bych nebyla dobrým vzorem, pokud bych se vzdala svých snů. Dítě potřebuje vidět rodiče šťastné při tom, co dělají, co žijí.
Vůbec jsem tedy cestovat nepřestala. Helčina první „příkrmová zkušenost“ byla v Albánii, kdy jsem jí na vařiči rozvářela řecké hrušky. A podobně i Zoran – ten se do Albánie podíval poprvé ve dvou měsících. U Helči pak následovala Tanzanie, Indonésie a další země. Zokiho trochu zbrzdil covid, takže po turistickém Zanzibaru si rovnou střihnul Saudskou Arábii, kde oslavil své páté narozeniny. Mezitím jsme ale samozřejmě poznávali krásy České republiky a celé léto trávil v teepee mezi koňmi a u řeky.
Jednoduše řečeno – nebyl v tom žádný velký plán. Jen jsem dál žila svůj život, akorát s malým parťákem navíc. A později se dvěma.
Fotografie z Kosova, Makedonie, Zanzibaru a Indonésie.
Jaké jsou reakce okolí? Odrazovali, nebo podporovali? Jaké strachy a stereotypy jste v reakcích viděla?
Část lidí vůbec nechápe, proč beru děti do „netradičních“ zemí typu Tádžikistán, Írán nebo Saudská Arábie. Často slyším věty jako:
„Počkej, až budou větší.“
„Není to nebezpečné?“
Tyhle strachy ale většinou vycházejí z neznalosti. Navíc – něco zlého vás může potkat kdekoliv, i doma. Na cesty se vždy připravuji a rizika se snažím minimalizovat. Ať už jedu sama, nebo s dětmi.
Pak jsou ale i lidé, kteří říkají, že je inspiruju. Že chtěli cestovat, ale s dětmi se báli. Takže pak necestují, aby děti „nepřekážely“ ostatním. Nebo cestují bez nich, ale mají špatné svědomí. Nebo necestují vůbec a jsou frustrovaní. To je úplně zbytečné.
Co dětem cestování dává a jak je to formuje?
Mám pocit, že jim dává hlavně nadhled a také to, že různorodost je normální. Helče je dnes patnáct a díky cestování je samostatná, má vlastní názory, velký přehled a hranice Česka pro ni nejsou hranicí snů. Zoran díky cestování poznal, že ho zajímá historie, archeologie, zříceniny a pozůstatky starých civilizací.
Fotografie ze Saudské Arábie, Tádžikistánu a Iránu.
Jde si cestování s dětmi užít, nebo jsou to muka a kompromisy?
Obojí. Ano – občas je to náročné, chaotické, mokré, hlučné, upatlané a o kompromisy není nouze. Vzpomínám si na spoustu situací, kdy jsem si říkala: „Tohle je fakt blbý.“
Ale zároveň to jde. A nakonec zůstávají hlavně hezké vzpomínky. A průšvihům se zpětně zasmějete. Hledání ubytování v noci kdesi v Al Ule, únos v Dar es Salaamu, zemětřesení v Indonésii, nekonečné čekání na stopa v horách v Tádžikistánu… vždycky se to nějak vyřeší. Nečekám, že si každý den odškrtnu své potřeby a že všechno vyjde podle plánu. Naopak – s dětmi moc neplánujeme a čekáme, co přijde.
Jaké země jste procestovaly s dětmi, jaké bez dětí a na kterou vzpomínáte nejradši?
S dětmi, hlavně s Helčou, jsme hodně procestovaly Albánii. Byly jsme několikrát v Tanzanii, měsíc v Indonésii, teď jezdíme do Kyrgyzstánu na koně, do čehož jsme se obě hodně zamilovaly. Společná cesta s Helčou a Zokim, která nás opravdu prověřila jako tým, byla Saudská Arábie. Omán už byl pak spíš pohodička.
Sama se Zokim jsem si užila letní stopování po Tádžikistánu, kde jsme se učili důvěřovat lidem i osudu. Bez dětí jsem jela do Afghánistánu – chtěla jsem se tam podívat dlouho a předčilo to všechna moje očekávání.
Fotografie z Turecka, Arménie a Kyrgyzstánu.
Nejtěžší nebo nejkrizovější okamžik na cestě s dětmi?
Krizové momenty většinou nejsou spojené s cestou samotnou. Spíš s kombinací vyčerpání, logistického chaosu, občasného tlaku práce na dálku a toho, že máma nemá nikdy možnost úplně vypnout.
Máte na cestách nějaký rituál, který vám pomáhá zvládat chaos?
Není to ani tak rituál, spíš minimalismus. Čím míň věcí, tím míň stresu. Cestujeme zásadně jen s příručními zavazadly – a to i na koně do hor Kyrgyzstánu.
A taky si neustále připomínáme, že nesbíráme zážitky. Prostě jen žijeme na cestách. Když děti chtějí být hodinu, nebo celé odpoledne, na jednom místě, prostě tam jsme.
Helena Bittnerová v íránském Kurdistánu