Jaké knihy jsi četla jako devíti- či desetileté dítko, Lenko? Je nějaká, kterou máš opravdu hluboce vrytou do svých vzpomínek?
Jako malá jsem milovala dobrodružné knížky. Byla jsem nadšenec do pravěku, hodně jsem četla Edwarda Štorcha, milovala jsem Lovce mamutů. Maminka mi je četla, když jsem byla malá, ale přišlo mi, že čte moc pomalu, tak jsem si knížku tajně brala a četla pod peřinou s baterkou. To mi bylo tak osm let. Pak jsem se prokousávala Karlem Mayem, přes indiány, až po Blízký východ. Milovala jsem dinosaury, historii a všechno trochu morbidní. Byla jsem obrovský fanoušek Kytice, kterou jsem recitovala zpaměti už možná v sedmi, osmi letech. Takže moje srdcovky byly vždycky nějak dobrodružné, trochu hororové. Orient mě chytl až mnohem později, ale dobrodružství tam hrálo svou roli vždycky.
Po kom máš talent na jazyky a jsi se svou dobrodružnou povahou v tvojí rodině exotickým úkazem, nebo je u vás cestovatelská vášeň základem genetické výbavy?
V naší rodině se to docela drží. Moje mladší sestra je velký sportovec, byla mistrem světa na divoké vodě mezi juniory. Na jazyky má taky talent. Mluvíme anglicky, francouzsky, sestra i holandsky. Cestujeme hodně a ty orientální jazyky k tomu patří.
Myslím, že tu dobrodružnou povahu mám po babičce z maminčiny strany. Vyrůstala v Jeseníkách, měla vždycky toulavé boty, i když tehdy nikam moc jezdit nešlo. Vyprávěla mi, jak chodili přes hory a spali u sudetských Němců. A pak je tu dědeček z tatínkova rodu. Když jsem v roce 2016 pomáhala uprchlíkům v Srbsku, babička najednou pronesla: "To máš po dědečkovi." Ukázalo se, že utekl z totálního nasazení a pomáhal uprchlíkům na Balkáně. Takže to dobrodružství asi opravdu máme v genech.
V knize Hrdinové Orientu čteme 18 příběhů různých osobností napříč dějinami Blízkého východu a severní Afriky. Existuje nějaká postava, kterou jsi původně chtěla do knihy zařadit, ale nakonec to nevyšlo?
Jasně, mám sklony k epickým příběhům, takže bylo spoustu věcí, co se tam nedostaly. Hlavně vůdcové, králové, mocní bojovníci... ale nechtěla jsem, aby to byli jen hrdinové mečem. Chtěla jsem tam hrdiny slovem, laskavostí, kulturou, láskou. Proto ti stereotypní "muži v brnění" do knihy neprošli. A upřímně, teď si ani na žádného z nich nevzpomínám.
Který z příběhů Hrdinů Orientu, těch, kteří se tam v těžké konkurenci probojovali :), je ti nejbližší a proč?
Můj nejbližší hrdina je Džaláluddín Mingburnu. Ačkoliv nejsme ničím blízcí, imponoval mi hned od první chvíle, kdy jsem o něm četla v knize od Feliče Dāwera „Svět islámu“. Byl to potulný princ, brutální, ne úplně sečtělý člověk, ale zároveň geniální vojevůdce, který jako jediný dokázal zastavit Mongoly v přímém boji. Jeho příběh mě oslovil nekonečnou romantikou – byl to osamělý jezdec ve stepích Střední Asie. Jeho život byl násilný a temný, ale zároveň měl v sobě určitou heroickou poezii, která mě hluboce zasáhla.
Nabízí se otázka, co může dnešní člověk vzít například od perského básníka z 10. století?
Ten básník je Ferdousí. To je člověk, který zachránil celou jednu kulturu. Zachránil perský jazyk, perskou mytologii, perskou historii – to vše sepsal do obrovského eposu. Díky němu to dědictví přežilo další tisíciletí. Tehdejší perská kultura byla kompletně přehlušena kulturou arabskou. A on ukázal, že láska k vlastní minulosti má stále hodnotu. Jeden jediný člověk dokázal zachránit obrovské kulturní dědictví. To je podle mě ohromná inspirace i pro nás dnes.
Co je věc, kterou ti lidé nejčastěji nevěří, když vyprávíš o svých cestách nejen po Blízkém východě?
Lidé mi často nevěří, že to tam může být bezpečné. Například sever Pákistánu je jeden z nejbezpečnějších regionů, které znám. Když tam vezmu klienty, jsou v šoku, že takový svět vůbec existuje. Nechápou, jak tam fungují hodnoty, pohostinnost, vstřícnost. U nás je Blízký východ často spojován s válkou a násilím, ale to je jen nepatrný zlomek reality. Lidé tam jsou přátelští, památky zachovalé, islám každodenní a většinou velmi mírumilovný. To je pro spoustu lidí neuvěřitelné.
Jaké mýty o islámu bys nejraději jednou provždy vymazala z českých hlav?
Nejvíc mě trápí představa, že muslimky nemají žádná práva, že jsou nevzdělané nebo že islám je rovnou terorismus. To jsou naprosto zjednodušující stereotypy. Stačí se jen trochu zajímat a objeví se neuvěřitelně bohatý, složitý, mnohovrstevnatý svět, který je úplně jinde, než jak ho známe z médií. Chtěla bych, aby lidé přemýšleli a hledali informace – nejen přebírali černobílá tvrzení.
Mají obyvatelé Blízkého východu i nějaké předsudky vůči Evropanům, nebo lépe řečeno Evropankám? Jsou některé, na které narážíš pravidelně? (A jak je vyvracíš?)
Ano, stereotypy existují i opačně. Často se setkávám s představou, že jsme chladní, že se nestaráme o své rodiče – koncept domovů důchodců je pro ně naprosto nepochopitelný. Taky je překvapuje, že ženy chodí do práce, v jejich očích je žena chráněná, a když já pracuju, litují mě, že nemám bohatého muže. A pak je tu bohužel stereotyp „Evropanka = snadná kořist“, což je dané i západní popkulturou a pornografií. Musím to vysvětlovat, že ne všechny ženy sem jezdí za dobrodružstvím s místními muži – a ne všechny evropské ženy jsou takové.
Co odpovídáš, když se tě v krajích Blízkého východu ptají, v co věříš, jakého jsi vyznání?
Říkám, že jsem křesťanka. Koncept ateismu se tam moc nechápe a bývá spojován s představou, že člověk bez víry nemá žádné hodnoty. Říct, že jsem křesťanka, je jednodušší, bezpečnější a nevyvolává to další vysvětlování. Většinou to pak končí větou: „Aha, tak jsi křesťanka. A chceš konvertovat k islámu?“ Já řeknu, že ne, a tím je to vyřešené.
Jak se za dobu, co se po zemích Blízkého východu pohybuješ, tato oblast proměnila? Společensky, klimaticky...
Proměnila se hodně. Společensky tam roste polarizace – část lidí se stává konzervativnější, jiní se naopak víc přibližují západu. Vzniká kulturní rozkol. K tomu se přidávají konflikty, ale taky změna klimatu. O tom píšu víc v knize Neúrodný půlměsíc. Mnoho vesnic, kam jsem jezdila, už neexistuje – došla tam voda. Lidé migrují, stahují se za zdroji. Klimatická krize v regionu bude mít dopad i na nás. Prevence je klíčová, ale bojím se, že místo toho budeme zase jen hasit důsledky.
Jak prožíváš aktuální dění v Íránu, v Izraeli a v Pásmu Gazy a jak soukromě odhaduješ další vývoj v tomto regionu?
Mám z toho velké obavy. Myslím, že konflikty budou dál eskalovat – jak kvůli politickým zájmům, tak kvůli klimatickým změnám. V knize „Neúrodný půlměsíc“ píšu o tom, jak změna klimatu pomáhá radikalizaci. Dění v Íránu se teď snad trochu uklidnilo, ale Pásmo Gazy sleduju s hrůzou. Lidé tam doslova dožívají své životy v podmínkách, které jsou nepředstavitelné. A zatím nevidím žádnou cestu k uklidnění. Obávám se, že nás to všechno dřív nebo později zasáhne víc, než si připouštíme.