Jak vypadá práce egyptoložky doopravdy? Vedle objevování starověkých památek k ní patří také úmorná vedra, opakující se práce, minimum soukromí a občas i krysa, která někomu uprostřed noci spadne na hlavu. S Barborou Fucksa, autorkou připravované knihy Starověký Egypt očima archeoložky, jsme si povídali o její první cestě za prací do Egypta, životě na archeologických vykopávkách i okamžicích, kvůli kterým všechny nepříjemnosti stojí za to.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis poprvé řekla: „Ty jo, já jsem fakt egyptoložka“? Ne kdy ses jí chtěla stát, ale moment, kdy ti došlo, že se to skutečně stalo.
Tahle otázka mi dala trochu zabrat. Přemýšlela jsem nad ní dlouho a došla jsem k závěru, že takový moment vlastně nikdy nenastal. Vůbec si nevybavuji, že by přišlo něco jako: „Tak, a teď už jsem konečně egyptoložka.“
Než mě přijali na vysokou školu, mým jediným cílem bylo začít se tím každodenně zabývat. Do osmnácti let jsem si říkala: Ano, chci být egyptoložka. V momentě, kdy jsem byla přijatá, začala pravidelně chodit na přednášky a mohla to opravdu žít, jsem nad tím, jestli jsem, nejsem nebo jednou budu egyptoložka, úplně přestala přemýšlet.
Pro mě bylo důležité, že můžu každý den přemýšlet, učit se a zabývat se tím, co jsem tolik milovala a pořád miluji. Pocit „teď už jsem egyptoložka, dokázala jsem to“ vlastně nikdy nepřišel. A ani dnes mi to nepřipadá důležité.
Jaká byla tvoje úplně první zkušenost s prací přímo v Egyptě? Co tě na realitě nejvíc překvapilo?
Moje první pracovní zkušenost v Egyptě byla na podzim roku 2010 na nalezišti Helwan, což je městská čtvrť na jihu Káhiry. Vídeňská univerzita tam tehdy společně s Macquarie University v Sydney začínala spolupracovat na projektu, při kterém se vykopávalo raně dynastické pohřebiště. Projekt vedla profesorka Christiana Köhler, která dodnes působí jako ředitelka Egyptologického ústavu ve Vídni.
Byla jsem jedna z nejmladších studentek a samozřejmě jsem byla velmi vyklepaná. V tom věku jsem chtěla všechno dělat správně, nic nepokazit a zároveň jsem byla strašně natěšená, že už jsem konečně v Egyptě.
Moje dojmy byly rozporuplné. Profesorka Köhler zastávala takovou tu starou školu, takže nás jednoduše hodila do vody a nikdo nás nevodil za ruku. Zpětně to asi bylo dobře a možná to bylo i nevyhnutelné, protože měla tolik pracovních povinností, že nemohla neustále řešit studenty.
Hodně mě překvapil rozdíl mezi evropskými a australskými studenty. Polovina týmu přijela z Rakouska, respektive z Evropy, a druhá polovina z Austrálie. Nám univerzita zaplatila letenky a většinu pobytu, zatímco australští studenti si kvůli tamnímu systému museli všechno platit sami, respektive jim to často platili rodiče. Včetně drahých letenek z Austrálie, jídla a ubytování. Měli jsme stejnou zkušenost, ale za naprosto rozdílných podmínek. Tehdy jsem si uvědomila, jak dobrý je náš sociální systém v tom, že podobnou zkušenost umožňuje i lidem z rodin, které nemají tolik peněz.
Překvapilo mě také, jaká to může být nuda. Jako začátečníky nás k mnoha věcem nepustili, takže jsme pořád dokola dělali stejné činnosti. Vypisovali jsme nálezové štítky, učili se kreslit keramiku a vytvářeli jednodušší technické výkresy.
Byl to také jediný archeologický projekt, na kterém jsem zažila používání starého nivelačního přístroje, který nebyl digitální. Na všech ostatních vykopávkách se už používaly teodolity nebo totální stanice, tedy digitální zaměřovací přístroje. Tento projekt si ale totální stanici, která tehdy stála asi deset tisíc eur, nemohl dovolit. Všechno jsme se proto učili postaru. Bylo to zdlouhavé a méně přesné. Ve výsledku to byla výborná škola, ale když mi bylo dvacet, úplně jsem to nedoceňovala a spíš mě to obtěžovalo.
Na projektu jsem také potkala skupinu mužů z Horního Egypta, se kterými jsem se potom náhodně setkávala i na dalších vykopávkách. Stali se z nás přátelé a spolupracovali jsme spolu dalších deset let. Právě tam také vznikla moje obrovská touha naučit se pořádně arabsky, nebo alespoň egyptský dialekt, kterým naši spolupracovníci mluvili. Oni neuměli anglicky a já neuměla arabsky, takže mezi námi byla velká jazyková bariéra. Bylo frustrující, že si člověk nemůže ani normálně popovídat a obtížně se mu spolupracuje.
Mám na tu zkušenost krásné vzpomínky. Zároveň ale platí, že začátečníci v archeologii stejně jako v každém jiném oboru většinou dostávají tu nejnudnější práci.
Máš z vykopávek nějakou příhodu, kterou vyprávíš kamarádům, ale do knihy se nevešla?
Takových příhod je spousta. Moje oblíbená je s krysami v Athribidě, protože jsme tam s nimi jednu dobu měli problém. Přivezla jsem tehdy na vykopávky kamarádku a předem jsem ji hodně namotivovala, jak se jí tam bude líbit. Trochu jsem se proto cítila zodpovědná za to, aby tam byla spokojená.
Jednou v noci nás všechny probudil strašný řev. Nad její postelí, přímo v místě, kde měla hlavu, vedl kabel od noční lampičky. Kolem třetí ráno po něm ručkovala krysa, neudržela se a spadla jí přímo na hlavu. Nebylo to úplně příjemné probuzení.
Prostředí archeologických vykopávek je všude na světě trochu táborové. Lidé spolu žijí v provizorních podmínkách, takže je tam prostor i pro různé kanadské žertíky. Jeden kolega mi například schoval do postele plastového hada, protože mě chtěl vyděsit. Jenže já byla tak unavená, že jsem si ho asi deset dní vůbec nevšimla. Každý večer jsem si na něj lehla a usnula, protože jsem byla úplně vyřízená z práce.
Co je na práci v Egyptě ve skutečnosti největší "vopruz"?
Pro mě osobně to může být jídlo, zvlášť když vedoucí expedice šetří na kuchaři. To se mi stávalo často. Člověk potom dostává stále stejné jídlo a vydržet tak měsíc nebo dva může být náročné.
Těžké je také soužití, pokud se nesejde dobrá skupina nebo lidé, kteří nejsou příliš přizpůsobiví. Člověk někdy sdílí pokoj a poměrně intimní prostor se dvěma nebo třemi lidmi, kteří mu nemusejí být blízcí ani příjemní, a musí to nějak zvládnout. Nemá moc kam utéct ani čím to vyvážit. Pracuje se šest dní v týdnu, takže času pro sebe je opravdu málo. To pro mě vždycky bylo nejnáročnější.
A naopak kvůli kterému momentu si člověk řekne, že všechny ty nepříjemnosti stojí za to?
Takové momenty přicházely vlastně každý den. Obrovským privilegiem pro mě na vykopávkách bylo, že člověk může fyzicky pracovat venku, na čerstvém vzduchu a v naprosto úžasném prostředí. Odpracuje si fyzicky namáhavou část dne na slunci a právě práce venku je pro mě sama o sobě velkou odměnou.
Zároveň potom přichází intelektuální část. Člověk si sedne k počítači, analyzuje data a snaží se informace, které při práci získal, pochopit a vytvořit z nich nějaký celek. Pro mě to vždycky byla perfektní rovnováha mezi fyzickou prací a prací hlavou.
Je nějaký konkrétní nález, místo nebo situace, které se ti osobně dostaly pod kůži a dodnes na ně občas myslíš? Proč?
Takových věcí bylo hodně, ale často vzpomínám na jeden okamžik, který jsem částečně popsala i v knize. Když jsem pracovala na německém projektu v chrámu v Athribidě, našli jsme podzemní kryptu. Pravděpodobně sloužila kněžím k ukrývání zásob potravin, ale možná také některých pokladů. Je možné, že se tam lidé schovávali i před cizími vojsky, i když pro to nemáme přímé důkazy.
Krypta je spletitý labyrint podzemních chodeb. V některých se už nedá stát a člověk se musí plazit po břiše. Z chodby se vždy dostane do malé místnosti, kde se může alespoň skrčit.
Na jednom místě se člověk musí při cestě dál do komplexu zavřít uvnitř. Posune za sebou velký kámen, uzavře vstupní otvor a tím si teprve otevře další chodbu. Z pohledu starověkého člověka to byla obrovská psychologická pojistka.
Když jsme si zkoušeli otvor kamenem uzavřít, bylo to psychicky náročné i pro nás, moderní lidi, kteří nesdílejí tehdejší náboženské představy. Člověk by čekal, že když nevěříme na džiny a démony, nebude pro nás pohyb v takovém prostředí problém. Jenže lidské podvědomí pracuje a ta tma je tak intenzivní, že i pro mě a mé kolegy bylo místy děsivé se tam pohybovat.
Představovala jsem si starověkého lupiče, který do krypty vleze pouze s pochodní, věří ve všechny nadpřirozené síly, jež by mu mohly ublížit, a ještě za sebou musí zavřít jedinou přístupovou cestu. Připadalo mi to jako velmi chytrá pojistka proti postupu lupičů do vnitřních prostor krypty a důmyslný architektonický trik.
Občas na to stále myslím. Nebyla tam žádná tlaková kyselina ani jiná past jako z filmu. Stačilo, že člověk musel odsunout velký kámen a dobrovolně si za sebou uzavřít jedinou cestu ven. V té tmě pod zemí je to psychologicky velmi náročná věc.
Co tě na představách veřejnosti o egyptologii nejvíc baví nebo štve?
Na představách veřejnosti je zajímavé, že se asi v devadesáti pěti procentech případů setkávám s nadšením a jiskrou v očích. Skoro každý o podobné práci v dětství snil. A pak je tu pět procent lidí, které to vůbec nezajímá a nikdy je historie ani archeologie nezajímaly.
Je zajímavé pozorovat, jak si s těmi klišé jednotliví egyptologové hrají. Někdo z toho těží a trochu si přidává k obrazu Indiana Jonese, protože je to příjemné. Skutečnost ale často bývá taková, že práce je velmi náročná, někdy je to prostě nuda a vůbec se nepodobá tomu, co by veřejnost očekávala.
Devadesát devět procent práce může být pro někoho velmi nenaplňujících. A potom přijde to jedno procento, kdy pořádá přednášku pro veřejnost a vystupuje jako hvězdný archeolog, který si žije svůj sen, i když to tak třeba už dávno necítí.
Když jsem byla mladší, asi jsem se tím také nechala nějakou dobu unášet. Je příjemné přijít někam do hospody, říct, co člověk dělá, a zjistit, že o tom všichni chtějí mluvit. Ve výsledku se to ale rychle omrzí.
Barbora Fucksa je egyptoložka a archeoložka a autorka nové knihy Starověký Egypt očima archeoložky, kterou vydává Tarbik Press. Knihu ilustroval Frenky Hříbal a jejím odborným garantem je egyptolog Martin Odler.
Slavnostní křest se uskuteční 5. října 2026 od 18 hodin v prostoru Dorado Coffee v Náprstkově muzeu v Praze. Knihu pokřtí egyptolog Miroslav Bárta a archeoložka a antropoložka Sara Polak. Vstup je zdarma.